Velikonoční neděle je časem naděje, obnovy a nových začátků. Nese hluboké poselství o zmrtvýchvstání a vítězství života, které se pojí nejen s křesťanskou tradicí, ale i s naším vlastním zamyšlením nad tím, co je v životě skutečně důležité. Pro mě osobně je tento den také spojen s velmi silnou vzpomínkou na moji maminku – vzpomínkou, která mi ukázala, jak důležité je být přítomná a žít vědomě v každém okamžiku.
Velikonoční neděle a okamžiky, které mě změnily
Moje maminka zemřela 20. dubna 2017 (letos tato vzpomínka připadá právě na Velikonoční neděli). Vzpomínám si na chvíle, které jsem s ní v posledních dnech prožila, které vnímám jako zázračné, a které ve mně zůstávají dodnes.
Ten rok připadalo toto datum na čtvrtek po Velikonocích. Byl to den, kdy můj starší syn dělal přijímací zkoušky na osmileté gymnázium. Proč to zmiňuji? Protože je to součástí drobných zázraku, které jsem s maminkou prožila, a o kterých chci vyprávět.
Možná jsem se ještě nezmínila, že maminka bydlela v Třinci, 400 km daleko od Prahy, kde žiju já. A tak jsem za ní poslední rok jezdila jednou za 14 dní na víkend. Tyto cesty byly vždy velmi intenzivní a náročné, protože jsem se v té době sama ocitla ve stavu, kdy jsem nemohla pořádně hýbat. Sezení pro mě bylo utrpení, stát jsem mohla jen chvíli a chodila jsem jen velmi pomalu. Chůze se tehdy stala mým největším zdrojem klidu a stability.
Proč to píšu? Protože je to druhý zázrak, který jsem s maminkou prožila. Její nemoc ji připoutala na lůžko, a jak se jí páteř „rozpadala“, každý pohyb pro ni byl nesnesitelný. Prožívala jsem to podobně – jako bych část její bolesti převzala na sebe. Po její smrti se můj stav začal pomaloučku zlepšovat a to mě přivedlo na moji cestu vědomého pohybu, který prospívá mně i mým klientům už tolik let. Tehdy jsem věděla, že můj stav se zlepší a budu bez bolesti, ale netušila jsem, že to bude trvat tak dlouho a že budu muset ještě hodně na sobě a na našem vztahu s maminkou pracovat.
Proč jsem měla s maminkou náročný vztah
S maminkou jsme měly složitý vztah už od mého dětství. Milovala svou práci – pracovala jako produkční ve společenském domě, což ji naplňovalo. Často byla večer pryč a nebyla tam pro mě, když jsem ji potřebovala.
Její život byl plný těžkých zkoušek – prožila vztah s alkoholikem, rozvod, komplikovaný vztah s nevlastní dcerou, smrt přítele, svatba s cholerikem, neustálé hádky, ztráta práce, bolest zad, které řešila léky, a neustálé konflikty se mnou, dcerou, která se jen snažila přežít.
Z toho všeho se však maminka nikdy nezhroutila, škoda. Bohužel se naučila disociovat – odcházet z těla, aby nemusela snášet fyzickou ani psychickou bolest. Disociace se stala její strategií přežití. Tělo tomu dlouho vzdorovalo, ale nakonec podlehlo a projevilo se to nevyléčitelnou, chronickou nemocí.
O disociaci toho vím už dnes dost. Byl to totiž také můj způsob, jak zvládnout těžkosti. Ale na rozdíl od maminky jsem to dokázala změnit. Naučila jsem se být přítomná a dnes žiji velmi vědomě. S maminkou jsem se smířila a nacházím s ní mír.
Disociační tendence ve mně ale stále zůstávají. Paradoxně mi však tento „pozůstatek“ pomáhá při práci s klienty. Dokážu disociaci velmi dobře rozeznat u lidí, se kterými pracuji, a zároveň jim konkrétně pomoci najít cestu zpět do přítomnosti.
Poslední dny
Bylo jaro a krásně kvetly magnólie. Navštívila jsem maminku v nemocnici, kde čekala na převoz do LDN. Věděla jsem, že umírající nepotřebuje péči v tradičním slova smyslu, ale především přítomnost – tichou, láskyplnou a laskavou přítomnost, která mu pomůže projít poslední chvíle v klidu.
„Držela jsem pro ni prostor“ a doufala, že jí budu schopná pomoci, aby našla mír a klid. Když jsem ji na Velký pátek opouštěla, prosila jsem v duchu, aby ještě vydržela – aby mohla být se mnou a naším synem aspoň do čtvrtka, kdy bude mít zkoušky na osmileté gymnázium za sebou.
A maminka opravdu čekala. Věděla jsem, že její duše zůstala s námi, aby mě podpořila a dala mi sílu projít těmito náročnými chvílemi. A přesně ve čtvrtek, kdy můj syn začal 2. kolo přijímací zkoušky, se maminka vydala na svou poslední cestu.
Byl to další zázrak – to, jak její duše dala najevo, že i v posledních chvílích myslí na nás, na své blízké, a zůstává přítomná, dokud to bylo potřeba. Když jsem si uvědomila, že opravdu počkala na čtvrtek, cítila jsem se hluboce dojatá. Bylo to bolavé, ale zároveň krásné. V těchto chvílích jsem se cítila s maminkou neskutečně propojená.
Plakát, který vypráví příběh
Tento silný a osobní příběh je pro mě spojen s hmotnou věcí, kterou mi po sobě maminka zanechala – s plakátem k filmu „Něžná“. Tento ikonický plakát, vytvořený výtvarnicí Olgou Poláčkovou-Vyleťalovou, je pro mě mnohem víc než jen umělecké dílo. Byl to dárek od maminky, která mě v něm viděla – říkala mi, že jsem pro ni něžný kvítek, který nade vše miluje i přes náš komplikovaný vztah.
Plakát pro mě symbolizuje nejen vztah mezi námi dvěma, ale také moji vlastní cestu k pochopení, co znamená laskavost, něha a přítomnost v každodenním životě. Jeho hodnota není jen v jeho kráse, ale především v emocích, které ve mně vyvolává.
Když jsem později zjistila, že maminka žila přesně 70 let, 7 dní a 7 hodin, vnímala jsem to jako další malý zázračný střípek našeho příběhu. Symboliku tohoto čísla si nesu dodnes jako připomenutí její síly a něžnosti, která mě provází.
Velikonoční poselství: Život máme ve svých rukou
Velikonoční neděle nám připomíná, že každý z nás má možnost volby. Že i po těžkých obdobích může přijít změna, znovuzrození a nový začátek.
Co jsem se naučila z příběhu mé maminky, je to, jak důležité je být přítomná – nejen pro sebe, ale i pro své blízké. A také to, že život máme ve svých rukou. Je jen na nás, jak o něj budeme pečovat – o své fyzické zdraví, o svoji mysl, o lásku, kterou v sobě nosíme.
Tento příběh je pro mě připomínkou, že i v těch nejtěžších chvílích můžeme nalézt něco krásného a něžného, co nám dává sílu pokračovat dál. A právě to chci dnes předat i vám – protože v každém z nás je kousek něžnosti, který stojí za to chránit.
Na závěr vás chci povzbudit, abyste se na tuto Velikonoční neděli zastavili. Zamyslete se nad tím, co je pro vás skutečně důležité. Co vám přináší radost, klid a sílu. Věnujte čas tomu, abyste se napojili na své zdraví, své emoce a hledali něžnost ve všech drobných okamžicích života. Tyto chvíle jsou cenné – a právě v nich se často skrývá ta největší síla.
Přeji vám požehnanou Velikonoční neděli plnou naděje, lásky a nových začátků. 🌸
