Jak mě strach dokopal na Kilimandžáro

Jak mě strach dokopal na Kilimandžáro

Pamatuji si dobu, kdy jsme se smáli americkým filmům, ve kterých všichni chodili k psychologům. Svého psychologa či psychiatra měli dokonce i psi. Uběhlo pár let a česká společnost se rychle přeorientovala k americkému způsobu života. Rychlé životní tempo, permanentní stres, vysedávání u televize, počítače a mobilu, velké porce tučného a slaného jídla, spousty sladkostí, koly a energetických drinků. Naopak chybí pohyb v jakékoli formě. Není se co divit, že lidé mají zdravotní problémy, a to jak na fyzické, tak i psychické úrovni. Naše zdravotní péče si vyhradila čas pouze na stanovení diagnózy a předepsání příslušného léčiva. Jednoznačně proto vzrostla potřeba mít svého léčitele, psychoanalytika či psychiatra, se kterým probírají své problémy a strachy.

A právě strach je jedním z hlavních psychologických problémů dnešního světa. Vznik strachu pramení buď z negativní zkušenosti nebo jen z našich negativních představ.

Máme strach:

  • z budoucnosti, z nemoci, ze stáří,
  • o zaměstnání, o děti a blízké, o sebe samého nebo i sami před sebou,
  • z války a terorismu, z jiných lidí, atd.

Strach, stejně jako všechny ostatní emoce, má svou funkci. Jeho primární úlohou je nás chránit. V řadě situací nám brání provést něco, čeho bychom vzápětí či s odstupem času litovali. Existuje však i iracionální či zveličený strach, který působí přesně obráceně. Příkladem jsou zbytečné obavy z nových či neznámých věcí, které nám brání poznávat nové skutečnosti či otevírat nové příležitosti. Nechceme-li, aby nás tento strach svazoval či dokonce přerostl ve fobii, je třeba se naučit, jak ho mít pod kontrolou.

Moje setkání s iracionálním strachem

Iracionální strach jsem zažívala před výpravou na Kilimandžáro. Přečtěte si, co všechno jsem si prožila a jakou moc tato silná emoce nade mnou měla.

„Do something special, clime Kilimanjaro,“ pronese postava z filmu, na který se dívám. Je srpen 2013, sedím v letadle směr Tanzánie a mám v plánu vylézt právě na Kilimandžáro. Uf. Nemůžu tomu uvěřit. Ale co se divím!

Cesta na Kilimandžáro byl můj nápad, ale nadšená z toho nejsem. Sedím v letadle, klepu se jako ratlík a říkám si, co mě to proboha napadlo! Mám velký strach. Vlastně mám plno malých strachů. A s nimi se moje mysl i tělo potýká už několik měsíců. A dovedlo mě to málem k rozchodu s mým partnerem.

Jednoho podzimního večera roku 2012 manžel jen tak pronesel, zda si někam nezaletíme. Může uplatnit „nalítané“ pracovní kilometry, ale jen do konce roku, pak propadnou. Navrhuje Paříž. Podívala jsem se na velkou nástěnnou mapu, kterou máme místo televize, a mám jasno. Afrika je jediný kontinent, který jsem s Tomášem ještě nenavštívila. Na mapě je už několik měsíců označeno jen jedno místo, které chce Tom navštívit. Kilimandžáro. Podívali jsme se na sebe a oba jsme věděli, že do Francie nepoletíme.

Je jaro 2013. Někde jsem objevila informaci, že se na Kilimandžáro nedoporučuje podnikat výstup, pokud máte jakýkoli pohybový anebo dýchací problém.

V březnu 2013 lyžujeme v Rakousku s přáteli. Ráno se probudím a nemůžu se postavit. Čištění zubů byl pro mne neuvěřitelný problém. Doplazila jsem se na snídani.  Nepamatuji si, že bych někde upadla. Moje bedra však neuvěřitelně bolela. Trochu tomu pomohlo pravidelné cvičení a terapie. Ale trénovat na plánovaný výstup se mi nedařilo. Sama sebe se ptám proč.

V květnu 2013 je Tomáš už dost nervózní. Opakovaně  se mě ptal, zda opravdu pojedeme, jestli má zaplatit zabukované letenky a pobyt. Věnoval přípravám mnoho času a ode mě nevidí žádnou zpětnou vazbu. Nejsem toho ale vůbec schopna. Je to sice naše první dlouhá cesta po narození dětí, ale já nejsem schopna NIČEHO. Pouze se mi v hlavě honí myšlenky: Máme jet na 3 dlouhé týdny. Naše děti budou s prarodiči. Bez nás. Já budu bez svých dětí!? Co když se nám něco stane? Jak to mamánek Šíma beze mě vydrží. Jak budou prarodiče zvládat jeho nálady? Mám plno otázek, ale hlavně mám strach.

Nakonec jsem souhlasila, z ničeho nic jsem řekla, že teda jedeme, ať potvrdí letenky a pobyt. Tomáš odeslal z rodinného účtu velké množství peněz a mně z toho bylo úzko.

Červen 2013. „Za 2 měsíce jedeme. Nechceš začít trénovat?“ ptá se mě Tom. Pořád nejsem fit. Bedra bolí a s pohybem mám pořád problémy. Vůbec mě tehdy nenapadlo spojit fyzické potíže se svým vnitřním strachem. A doktory samozřejmě také ne. Dostala mne odpověď od sestry, když jsem ji volala ohledně výsledků z rentgenu. „Paní inženýrko, jste úplně zdravá.“ Čumím do telefonu jak puk. Fakt si nedělá srandu.

V červenci 2013 jdu na očkování. Je povinné, jinak by mně do Tanzánie nepustili. Sestra mě upozorňuje, že bych tak 5 týdnů neměla dostat žádný průduškové/plicní onemocnění.

Začátek srpna 2013. Sedíme na chalupě u ohně a děti spí v ložnici. Mají to tady moc rády. V místnosti je chladno i v létě a dá se do ní vejít oknem, což s radostí využívají několikrát denně. Je pozdě, tak si jdu lehnout a usínám s otevřeným oknem jako každý den. A najednou se stalo něco neuvěřitelného! Nějaké obrovské zvíře přeskočilo plot a s hrozným řevem míří k tomu otevřenému oknu. Instinktivně vyskočím z postele a zavřu okenice. Nemůžu však okno zavřít kvůli zaseknuté zácloně. Držím okno, klepu se, zvíře řve a skáče zpátky na plot. Pomoc nikde.

Po chvíli, která se zdála neskutečně dlouhá, se odhodlám okno pootevřít, vytáhnout závěs a rychle zase zavřít. Jsme v bezpečí. Já i moje děti. Uf.

Ještě ten den jsem se dozvěděla, že utekl obrovský pes a v noci nám skákal na plot, přímo naproti našemu oknu. Proč? Tohle se nikdy předtím ani potom nestalo. Z toho úleku jsem si přivodila zánět průdušek. Můj strach mne celou paralyzoval. Je týden před odjezdem a já se cítím mizerně. Přesto s Tomem na cestu vyrážíme.

Útěchu mi přinesla knížka, kterou jsem si vzala na cestu. Kurandera od Hernán Huarache Mamani. Je mimo jiné i o překonávání velkých strachů a o nalezení své vnitřní síly. Nepřišla mi do cesty náhodou. Jako nic z toho, co se stalo během příprav na Kilimandžáro.

Jak z mého příběhu vidíte, rozpoznání rozumného a iracionálního strachu nemusí být vůbec jednoduché. Záleží jak na našich zkušenostech, tak na vnitřní pohodě ale i životní etapě, ve které se právě nacházíme.

V průběhu života se míra našich obav a strachů mění. Je období přerodů, proměn a životních krizí, které přicházejí s určitým věkem a je důležité si uvědomit, že jsou přirozené. Často jsou provázeny velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu. Dříve tato období provázely přechodové rituály, které lidem pomohly se s touto proměnou – strachem/obavou, co přijde dál – lépe vyrovnat. Dnes se tyto rituály začínají pomalu vracet do našich životů.

Jednotlivá přechodová období a s nimi spojené strachy dobře popisuje Roman Žižlavský ve svém článku Strach a životní cykly. Mj. ve svém textu uvádí:

  • „Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky.
  • Další období je kolem – 8. roku, kdy dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním, často velice dramatické i hrozivé dětské fantazie. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr.
  • Vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A není to o ničem jiném než o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí.
  • Kolem třicátého roku, spíše po něm, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.
  • Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně. Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled.“

Strach v jakékoliv formě má svoje příčiny již ve vrozených dispozicích každého z nás, nejčastěji jsou ale jeho kořeny ve výchově a zkušenostech z mládí. Proto je důležité pracovat se strachem už od narození. Dítě zásadně nestrašíme a vědomě se snažíme jakoukoli formu strachu vyloučit jak ze slovníku, tak z jednání s dítětem. Věci a situace, které u dítěte vyvolávají pocit strachu, neodstraňujeme z jeho života, ale snažíme se mu je vysvětlit. Nejdůležitější je rodičovská láska a výchova k harmonické a sebejisté osobnosti. Zároveň je důležité, aby se dítě nevyhýbalo BĚŽNÝM životním zátěžím a stresům. To přirozeně stimuluje jeho nervový systém a připravuje tak na život v dospělosti, který je bez ochrany rodičů.

Jak odstranit strach a obavy z našeho života?

Nejdůležitější je si svůj strach uvědomit. Pokud si ho nejste vědomi, tak s ním nemůžete pracovat.

Rozlišujeme dva druhy strachu:

  • strach vnější – uvědomělý,
  • strach vnitřní – obvykle neuvědomělý.

Strach vnější se týká konkrétních situací. Bojíme se pavouků, bouřky, určité osoby, cestování letadlem, apod. Jsou rovněž i vrozené dispozice k nějakému vnějšímu uvědomělému strachu. To jsou pak tzv. fobie, z nichž nejběžnější je klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru. Některé z těchto obav mohou vzniknout na podkladě objektivních zkušeností, např. když nás někdo přepadne nebo vykrade.

Strach vnitřní je podvědomý nebo si ho vůbec nejsme vědomi. Odráží se v našem jednání a konání. Tyto lidi poznáte podle toho, že jsou nejistí, neprůbojní, mají o sobě pochyby a navenek neprojevují ty pracovní i osobní kvality, které v podstatě mají. Obvykle tito jedinci nejsou šťastní ani v osobním životě, neboť ze strachu před možným, i když nereálným ohrožením, opouštějí kvalitní mezilidské vztahy nebo situace a skutečnosti, které by přispěly k jejich štěstí a spokojenosti.

  1. Nejjednodušší cestou, jak se nadměrných obav zbavit, je nevěnovat jim pozornost, přestat je respektovat nebo je brát méně vážně.

Tam, kam zaměřujeme svoji pozornost, to roste.

Nemám tím na mysli, že by nám na naší práci nebo jiné činnosti nemělo záležet. Cílem je pravý opak. Uvědomit si, o co schopnějšími a úspěšnějšími se můžeme stát, pokud se svých svazujících obav zbavíme. Podaří-li se nám je setřást, zbavíme se i jedné z hlavních příčin zbytečného stresu.

  1. Jinou metodou, která může pomoci, je vizualizace. Spadá mezi nástroje autosugesce a spočívá v tom, že si představíme sebe sama, jak činnost, která v nás vyvolává obavy, vykonáváme zcela suverénně a bez jakýchkoli problémů.
  2. Další metodou, jak čelit obavám, je jejich bagatelizace. Může spočívat například v tom, že si položíme otázku, co nejhoršího by se nám v dané situaci mohlo stát, a zda naše obavy jsou skutečně namístě.

Kdo se naučí ovládat svůj strach, naučí se měnit svět podle svého.

Netlačte na sebe příliš

Nebuďte k sobě příliš tvrdí, pokud trpíte mnoha strachy. Strach je přirozená reakce na situaci, kterou nemáme plně pod kontrolou a znamená to jen to, že jste živé bytosti. Pokud se bojíte něčeho, čemu se můžete vyhnout, například pádu s padákem, není tak moc důležité se nutit k tomu, abyste se onoho strachu zbavili. Nemusíte si dělat starosti s věcmi, které na vás nemají žádný nebo velmi nepatrný dopad. Je spíše důležité pracovat na obavách, které vám narušují život.

Oslavujte své úspěchy

Nečekejte na to, až se strachu úplně zbavíte. Pochvalte sami sebe za malé úspěchy. Oslavte každý dílčí úspěch, ať už jde o to, že jste viděli hada a neutekli jste, nebo že jste jeli poprvé sami na výlet do cizí země. Když poznáte, jak skvělý pocit to je, budete připraveni čelit další nové výzvě.

Jaké máte zkušenosti se strachem vy? Co vám nejlépe pomáhá, abyste se ho zbavili? Strašili vás v dětství? A co vy, strašíte svoje děti? Podělte se o vaše zkušenosti.

A víte, jak dopadla naše cesta na Kilimandžáro? Výborně! Vrchol jsme zdolali v neuvěřitelně rychlém čase a dokonce před východem slunce! Což se našemu zkušenému africkému průvodci povedlo s klienty za 12 let jen několikrát. Za odměnu mě můj muž vzal na čtyři dny na Zanzibar 🙂

Možná vás zajímá, jak se mi to povedlo. Bylo to nečekaně jednoduché. Důležité pro mě bylo, že jsem se spojila s tím, co mi přináší radost a energii, se svými léčivými zdroji. Pokud to dokážete, tak zdoláte jakoukoli „horu“ ve svém životě!

No a nakonec to nejdůležitější! Setkání s našimi dětmi po příjezdu 🙂

 

 

Jana Ohanková

Pomáhám lidem spojit se s tím, co jim dodává energii, radost a klid do života, s jejich léčivými zdroji.
Jsem autorkou projektu MOJE ZDROJOVNA, terapeutka craniosakralní biodynamiky a Somatic experiencing, učitelka jógy a Pilates.
Můj příběh si můžete přečíst zde >>

Napsat komentář

Close Menu